Pozvání mezi víly

K focení jsem odbíhala vždy, když mi nebylo úplně do zpěvu. 

Nikdy jsem se fotit neučila, nestudovala jsem příručky, návody, prostě jsem jen přes hledáček odbíhala do svého světa bez hranic. Fotila pro sebe. Z lásky. Pro seberealizaci, sebevyjádření ... 

Mluvila jsem skrz obrázky.

A že jich bylo! Většina z nich mě dnes nutí se smát. :) 

Tenkrát to však bylo o něčem jiném. Bylo to důležité. 

Narozením Lili tato potřeba- fotit - samozřejmě neustoupila. Naopak. 

Zesílila, ale už to nebyla forma komunikace, ale potřeba zachytit sílu okamžiku, emoce...

Až nedávno. Je tomu asi týden, co mě oslovila moc milá maminka s kouzelnou holčičkou a vznikla tak série fotek, na které jsem i docela pyšná. Jako by se mé rozpolcené potřeby spojily.

Vím, takové krásky se fotí samy, ale bylo to opravdu moc příjemné. Vžít se do role pozorovatele, společně "psát" příběh, předávat určité sdělení ...

... a já bych si ten zlom, ten den, ráda zapamatovala. Proto zase  těch pár zmatených řádků. 

A taky vílinkám veřejně poděkovala. 

Děkuji, že jste mi daly tu možnost. Bylo mi ctí tu lásku, která z vás doslova tryskala, zvěčnit. ♥

A co na ně říkáte Vy? Promlouvají k Vám?

♥♥♥